Od podzimu do léta
Nedlouho po první návštěvě jsem se tu stavila, abych viděla zlátnoucí listí v zahradě a slunce, jak se do něj opírá. Ale co to? Kdo tady udělal ten tankodrom? Při bližším ohledání stop jsem usoudila, že to museli být kanci? No, bodejť ne, na konci zahrady chybí plot a anglický park nabízí voňavé pamlsky v podobě bukvic. Stačilo jen přijít do téhle botanické cukrárny a tyhle laskominy si jednoduše vzít. Co na tom, že anglický park vypadá jako po výbuchu? Hned jsem telefonovala Lucii, jaká je situace. Přistihla jsem se, jak říkám: "Co se nám to stalo v zahradě? To snad byli divočáci?" Lucie si toho taky všimla, nějak mile to okomentovala.
V lednu jsme se při snídani na Národní třídě poznali s panem Landou. Můj záměr, co bych se zámkem dělala, kdybych byla jeho majitelkou - což samozřejmě nepřipadalo vůbec do úvahy - se mu moc líbil. Zachovat Masarykův odkaz jsme oba považovali za důležité. Ale otevřeně jsem říkala, že přes veškeré mé nadšení pro věc, jsme na úrovni platonické lásky, protože se časově rozcházíme s mými záměry asi o pět let.
Přišlo jaro. Naše země se ocitla poprvé v novodobé historii v nouzovém stavu. Nepřítel zvaný Covid 19 byl v médiích všudypřítomný. Lidé se báli, seděli doma. Já byla buď u počítače a vysílala online, protože bylo třeba držet správný postoj, emoce a náladu ve firmách a na projektech, nebo jsem jezdila jako kurýr po republice mezi jednotlivými koordinátory, protože v yourchance, kde se staráme o lidi odcházející z dětských domovů, nás bylo potřeba víc než dřív. A tak není divu, že jsem zcela cíleně utíkala z toho okolního blázince na Hluboš, abych ulevila své duši od stresu. Stávala jsem opřená zády o dveře freskového sálu, ze kterého se vychází přímo na terasu a po schodech k fontáně, dívala jsem se do ohromné francouzské zahrady a modlila se za lidi, za zdraví blízkých, za moudrost, za požehnání... Čas od času jsem poslala pozdrav ze zahrady Lucii. Jen tak. Aby věděla, že můj sen je stále živý, i když nejsem kupec...
Kdykoliv jsem prošla bránou v zahradě, cítila jsem se tu doma. Někdy v červnu jsem sem vzala na výlet i svého muže. Jen vrtěl hlavou, že jsem se zbláznila a že on sem bydlet nikdy nepůjde. Ujistila jsem ho, že může být v klidu. Ale že sem jezdím, protože mi to dělá dobře i zdravotně. Tou dobou jsem za sebou měla tři měsíce těžkých zdravotních problémů s lymfou, štítnou žlázou, nezadržitelným tloustnutím... Důsledky stresu. To je přeci jasné. Všichni jsou ve stresu... Tak to dolehlo i na mě. Ale bylo to tak opravdu? Odjeli jsme s tím, že já si nechám svůj bláznivý sen, protože to je jen sen, ale muže do toho "tahat víc nebudu".
Ale nedalo mi to. Vzala jsem na Hluboš pár lidí, kteří se zabývají realitami, jiní investují do různých projektů a firem. Resumé bylo, že to vypadá dobře, stálo by za to najít řešení, jen najít nějaký smysluplný byznys model... Párkrát jsem měla dokonce půjčené klíče, které jsme si nechávali ve skrýši, abychom byli na sobě časově nezávislí. Poslední taková nezávislá návštěva proběhla začátkem srpna. Strávili jsme na zámku a v zahradě snad tři hodiny. Já jsem Tomášovi ukazovala, kde je na terase má kancelář, kde mívám rozložený notebook, a že si vozím deku, abych to na kamenných schodech měla pohodlnější. A závěr? No, stálo by za to něco vymyslet...