Abychom se znaly

Končilo léto 2019 a já ve "svém" ušáku mého oblíbeného pražského hotelu popíjela kávu a proškrtávala seznam věcí, které se za poslední dobu staly, a plánovala věci další. Za pár měsíců mi bude pětačtyřicet. Podnikání i charita jsou v růstu, právě jsem absolvovala dvě neuvěřitelné zahraniční cesty. Je čas podívat se na příštích pět let...    
 

A tak jsem si toho dne odškrtla, že mám za sebou misi v Indonésii, kde jsem učila v tamní škole. Navíc to určitě není naposled. Indonéská ambasáda má zájem o spolupráci, stejně jako partneři v Itálii a dalších zemích... Sice to nebyla škola v Africe, ale v tak chudé oblasti, jako jsem byla, myslím, že to můj bod na seznamu snů splňuje. Miluju cestování s přesahem. Nejen letět někam na hotel, užít si báječný luxus a zase zpět. Ale nechat tam stopu, něco přinést, sdílet... 

Další bod na seznamu byl "slavná spisovatelka". No, slavná sice nejsem, ale knížek už mám na svém kontě nějakou řádku. Právě se chystá vydání Mise Lombok... tady by se dalo říct, že jsem na cestě. V šuplíku mám rozepsané pohádky... už bych je měla konečně dopsat. Jen poezie mi nejde. Je to už skoro dvacet pět let, co vyšel Rok draka... Ten čas tak letí. Jsem ráda, že jsem měla pár textů do almanachu sta českých autorů před pár lety. Ale byla to bída. Za ty roky pár textů, že by je člověk na prstech spočítal.

Seznam se mi docela slušně vyprázdnil. Mám ráda ten okamžik, kdy mám prostor dopsat tam sny další. Člověka to pořád udržuje ve střehu a v růstu. KÝM CHCI BÝT? A JAKÁ CHCI BÝT? K těmhle otázkám se vracím často. Co se chci naučit? Co chci zažít? Co si chci splnit? Co chci udělat pro ostatní? A zas a znovu je tu ta otázka JAK TY ZMĚNÍŠ SVĚT? Čím víc jsem se nad tím zamýšlela, víc a víc se moje oči vracely k jednomu řádku, který na seznamu vždycky patřil do kategorie nesplnitelné fantazie. Koupit zámek, zvelebit ho, možná úplně zachránit a ... 

Moje myšlenky vklouzly do té představy tak hladce, až mě zamrazilo. No jo, dobře, pokud by se to někdy mělo stát, jakože opravdu, to bych musela znát někoho, kdo takové nemovitosti prodává. Museli bychom si poznat, získat k sobě důvěru. Takovou věc člověk nekoupí jako rohlík v krámě. Chvilku jsem ještě laškovala se svými myšlenkami, ale pak byl čas jít na další schůzku a věnovat se povinnostem v programu dne. Večer mi to ale nedalo a zabrousila jsem na pár webovek, které se prodeji nemovitostí věnují. Řada nabídek směřovala na ruské agentury, které prodávají české historické nemovitosti bohatým kupcům z východu. Srdce se mi svíralo. Jsem patriot, velký patriot, a vidět tohle bylo velmi bolestné. Nikdo z těchto lidí nemá zájem cokoliv vrátit našemu národu. Vezmou si kus naší historie, přebudují ji na podivnou verzi současnosti, uzavřou objekt jako soukromé sídlo a konec. Zase máme o kousek naší malé zemičky míň. Kdo viděl Ameriku, Asii, věřím, že i Rusko, tak chápe, jaký malý národ jsme a jak malá země. Ona stačí Francie nebo Německo. O to víc bychom si ji měli  chránit a zvelebovat. A ejhle! Už poněkolikáté se mi tu ukázal web sympatických manželů. Ona je makléřka, on architekt. To zní dobře! V nabídce mají zajímavé objekty. Snad pochopí, že se jen chci poznat, protože zámek je v záměru nejdřív k padesátinám... tedy minimálně za víc jak pět let.

Když jsem vyťukávala Luciino číslo na displeji telefonu, připadala jsem si fakt jako blázen. Rozhodla jsem se jí to říct narovinu. Žádné hraní si na znuděnou bohatou paničku, která nemá co jiného na práci, tak si chce koupit hračku. Dodnes si pamatuji, že hned jak jsem se představila a Lucie řekla, že má chvilku, vychrlila jsem na ni všechno, co jsem měla na srdci: "Asi si budete myslet, že jsem se zbláznila, ale já bych ve výhledu pěti let chtěla realizovat svůj vysněný projekt... Teď opravdu nic kupovat nebudu, ale pokud byste si udělala čas na kafe..." Lucie mě absolutně odzbrojila svou odpovědí, kdy řekla něco jako: "To je v pořádku, takhle budoucí majitelé obvykle mluví. Určitě na kávu zajít můžeme."

Setkaly jsme se v mém oblíbeném hotelu, kde spřádám ve svém ušáku plány, kam chodím přemýšlet, odpočívat a být v prostředí, které inspiruje. Obří postava Masaryka shlíží přímo na můj stůl. Tentokrát bylo ještě horko, tak jsme seděly venku na zahrádce. Povídaly jsme si snad dvě hodiny. Dostala jsem spoustu otázek. Snažila jsem se odpovídat maximálně otevřeně, upřímně a hlavně tak, aby bylo jasné, že nejsem aktuální zákazník. Tohle je jen setkání, abychom se poznaly.

Ano, ano. Co kdybychom se ale jely občas podívat na nějaká místa, abychom si upřesnily představu? No, proč ne, pokud to je jen na dokreslení...

Tři dny na to jsem vjela do brány zámku Hluboše. Přijel i pan architekt. Prošli jsme zámek, zahrady, všechny přilehlé objekty. Cestou ke konírnám se Jiří shýbnul k zemi a podal mi malý přívěsek se čtyřlístkem zalitým do pryskyřice. Od té doby ho nosím v peněžence. Nevycházela jsem z úžasu. Ono to místo existuje! Kdybych s sebou měla svou "slohovku", nevím, kdo by byl překvapený víc. Zámek, kde u vchodu je zasazená do zdi deska s nápisem, že tento zámek byl letním sídlem Tomáše Garriguea Masaryka. Z freskového sálu se vychází přímo k fontáně umístěné na začátku francouzské zahrady. Naopak z druhé strany je anglický park s rybníčkem. Se zámkem sousedí oranžerie a kaple. Ve správcovském domě jsou čtyři byty... Všem bylo jasné, že to je první a poslední návštěva, kterou jsme absolvovali. Já se zamilovala na první pohled. Tedy já byla zamilovaná už řadu let, jen jsem netušila, že to místo opravdu existuje. 

Ale to je moc brzy! O pět let dřív! Teď ještě ne... Lucie mě uklidnila, že tu zrovna v tuto chvíli není žádný vážný zájemce. Když odjížděli, nechali klíče na smluveném místě, kde si je o víkendu pan majitel vyzvedne. Lucie jen tak na okraj poznamenala, že klidně můžu zůstat a vím, kam klíče pak dát. Nejdřív jsem ji ujišťovala, že to opravdu nevyužiju, že se jen chvíli zdržím v zahradě.

Kdo by ale odolal, když se procházíte uprostřed svého snu, který se v tu chvíli zhmotnil a prostě si tu jen tak stojí a je na prodej? Brouzdala jsem zahradou a hlavou mi běžel film. Viděla jsem to v barvách. Kde bude náš byt, kde budou rodiče, vejdou se sem i naši projektoví mlaďoši... V kapli svatby a koncerty, Ples republiky, expozice Masaryka a Havla... navíc je tu historická botanická zahrada... Když jsem znovu procházela freskovým sálem, prostě jsem si musela pustit Shostakovichův Druhý valčík z Popelky. Obkroužila jsem sál, vypnula telefon a vrátila klíče na smluvené místo. Od té doby jsem tam byla tolikrát, že to ani nespočítám.

O některých z těch návštěv zase příště.