en-Jak to začalo...

Která z nás si v dětství nepředstavovala, že je některou z krásných pohádkových princezen? Věřím, že v koutku duše ... I já to tak měla. Navíc mámino kárání, že bych zaměstnala dva  sluhy, když po mně sbírala rozházené svršky po bytě, jen umocňovalo dětskou fantazii ve chvílích klidu, když nikdo nebyl doma. To by bylo něco bydlet na zámku!
 

Šel čas a přišlo sladkých šestnáct let. Tehdy ještě nebyl internet a běžně jsme si s kamarádkami i se svými láskami psali dopisy nebo pohlednice. Má tehdejší letní láska měla všechny náležitosti nevinné romantiky. On byl o pár let starší, nosil mi květiny a choval se galantně. Když jsem vyšla z domu, před vrátky vysekl poklonu, nabídl mi rámě a zavěšeni do sebe jsme kráčeli k muzice... Všechny sousedky na tu scénu pravidelně čekaly. A ano, dámy, uměl tančit! A ne žádnou modernu - hezky polku a valčík, jak se tehdy na vesnickou zábavu slušelo. Samozřejmě, že hráli všechno a my z parketu skoro neslezli, ale k oslovení "Milá hraběnko..." prostě ten valčík pasoval nejlépe. 

Ale jak skončí léto, i letní lásky vyšumí... Bylo to tak i s námi. Na dobrých patnáct dvacet let se naše cesty rozešly. A dopisy a pohlednice? Ty skončily v malé krabičce od bonboniéry mezi dalšími poklady z mládí. A člověk by měl tendenci říct, že to byl takový kouzelný okamžik v životě.  

Netrvalo však dlouho a doba velkých snů a ideálů opět nabrala na síle. Byl začátek devadesátých let, měli jsme prezidenta, kterého ctil celý svět, který se hlásil k Masarykovi, hlásil se k vysokým hodnotám a vedl zemi k hrdosti a s hrdostí do Evropy. Já studovala knižní kritiku obklopena fantastickými lidmi, kteří celý svůj život strávili v disentu ustrkováni a odsuzováni komunistickým režimem. My k nim vzhlíželi a Dr. Neradová nás měla k tomu, abychom na tento odkaz navázali. Měla na nás vysoké profesní i morální nároky. Chtěla, abychom byli jako lidé opřeni o skutečné hodnoty a profesně nás vedla k tomu, abychom nesli odpovědnost za všechno, co kde napíšeme, protože každý text si pak bude žít vlastním životem.

Do toho jsem začala podnikat a mí tehdejší mentoři chtěli, abych snila velké sny. Abych se nebála vytvořit si velkou představu své budoucnosti. Zásadní otázkou bylo: "A jak ty změníš svět?" Kdy se vás na tohle někdo naposledy zeptal? Kdy jste sami sobě tuhle otázku položili? Dokonce jsem dostala za úkol sepsat slohové cvičení o své budoucnosti. Zadání bylo psát v přítomném čase. Jako by ta budoucnost vlastně už byla skutečností. A já, čerstvých dvacet, jsem vzala tužku a papír a začala psát:

Můj život se opírá o hodnoty jako je: svoboda, integrita, leadership, láska, odpovědnost... Slovo je víc než smlouva. Jsem křesťanka, věřím v Boha, Syna a Ducha svatého.

A pak to pokračovalo dál a dál. 

Psala jsem o svém manželství, o tom, že adoptuji dítě, o tom, že budu slavná spisovatelka, že budu podnikat a to dá finanční svobodu zajistit rodinu, cestovat, angažovat se v charitě ... a ... že koupím zámek, obnovím masarykovskou tradici Pátečníků, přihlásím se k hodnotám, které pro mou generaci reprezentoval Václav Havel, vytvořím komunitu lidí a budeme učit po světě chudé děti v Africe. 

Lidi, na to by přeci jeden život nestačil!

A tak jsem o tom s nikým moc nemluvila. Ale nezastrčila jsem to hluboko na dno šuplíku. Čas od času jsem si to pročítala, a čím bylo hůř, tím, častěji jsem to četla... jako by mě ta představa držela nad vodou. A to že v životě člověk pár pádů zažije, to se prostě stane každému.

Občas jsem dokonce svou krásnou vizi měla tendenci ještě doplnit o detaily, které mě na začátku nenapadly, nebo mi připadaly tak bláznivé... Jako, že u zámku bude vlastní kostelík, rybníček, obrovská krásná zahrada s fontánou a bílými lavičkami, jako je to ve francouzských filmech... a taneční sál, ze kterého se po schodech bude scházet přímo k fontáně. 

Podle data v počítači poslední takový update proběhl v květnu v roce 2014. To už jsem byla opravdu velká holka. Můj věk začínal poslední rok trojkou... Kdo by ale neměl rád pohádky. Notabene ty,  které si sám napíše.